POST MORTEM

střídám sílu můz

zastírám své ponětí

odpočatý v krvi počátků svých namočen

lákán všemi dnes by ani nechcípl po něm pes

lesk se stala součatí služby medvědí

utržkovité vidění zlého sna v podrůcí znovuotevřených krvácejících ran

kde je ten klam rány znějící ještě po útoku supů okolo téhle scény zvěrstva kroužící

kdy někdo řekne už dost bylo toho až moc co jedna lidská jednotka snese

nesu si své poznání na pokraji šílenství pak vše náhle odtajním

zvítězilo pokání hříšníků jež se bojí kotlů vařících

začátek a konec nakonec jen toho všeho slepenec

spojenec zla a i dobra kobra na vše syčící takový prostředník mezi oněmy světy

předpokládám střety smeteny bývají světy odlepeny od podstaty vzkříšení

zlo vysmáté kráčí si uprostřed ulice ví že je a vždy tu bude 

slova vypáčená z úst nedořekla svoje poselství sestrojeno z mnoha můz

zní mi zvony v uších nějak tuším že se mně to dotýká ta pointa však stále uniká

náhle vidím pohled skřivím do výrazu překvapení kdopak že tu není

kráčí po ulici v rukou nějakou krabici či truhlu lidé beze rysů lidských drží ji

jdou cestou kde již jsem byl avšak jako bytost truchlící

a tam do nějaké bezvýznamné díry jehož dna nedohlédneš spouští tu truhlu stále bez emocí náhle

uplynuly roky ale stále ji tam marně spouští postavy již mrzké a natolik kluzké již

zbyli z nich jen stíny jež se diví chtěly by svým tělům utéct od nicoty téhle scény

vjem se plouží supi krouží kdo tam v té truhle tak neobyčejně obyčejné je

možná někdo koho znám nebo tam má někdo postavený stan a hraje si

na smrt kdysi jsi si myslel že je hrozně daleko a ona ti jednou na okno zaťuká

neříká nic ale ty už víš a jen se divíš proč jsi to náhle ty 

kdy jsi ji volal tak nepřišla 

bez pozvání 

v tichu

jsi na

to

jen ty sám