Šifra z myšlenek

Jak mohu poskládat myšlenky do vět? 

Rozmotat jejich uzel, 

vytáhnout z chumlu rovnou šňůru? 

Chtěla bych,  

spustit ji z nebe, 

pověsit na ni origami, 

nebo vyhodit do výšin, 

zachytit za hvězdu, 

udělat z ní žebřík, 

vyšplhat nahoru mezi ně, 

a poslechnout si jejich moudra... 

 

Možná by bylo lepší uplést z ní síť, 

abych se nebála,  

že se zřítím. 

Nebo pevnou smyčku, 

uvázat mi ji kolem kotníku, 

protože mám chuť letět, 

jako pojistku, 

že se nevydám příliš daleko, 

jelikož ráda prchám, 

byla by zárukou,  

mého návratu. 

 

Chtěla bych Ti popsat, 

každou,  

která s Tebou souvisí. 

Vyprávějí o Tobě, 

v různých jazycích, 

rozličných stylech, 

rozmanitých slovech, 

v rytmu, 

i docela potichu, 

v tazích štětce, 

nejednom snu, 

ladnou piruetou, 

a trhavým otočením hlavy. 

 

Skládám z nich vlaštovky, 

posílám je po větru, 

nosím všude s sebou, 

zapisuji do diáře, 

i na milion drobných papírků, 

trhám je na kousky, 

ztrácím, 

znovu nacházím, 

rozfoukávám je jako chmýří z pampelišek,

slepuji, 

vrstvím na sebe, 

míchám jako karty, 

peču jako cukroví, 

některé do zlatova, 

jiné se spálí na uhel. 

 

Snažím se je všechny pochytat, 

pak pouštím je přes jemné sítko, 

pečlivě třídím, 

až zbydou jen ty nejlepší, 

a než se k Tobě dostanou, 

uplyne tisíc let. 

Stárnou jako my, 

tělem, 

ale duše se nemění.  

Počkáš na nějakou? 

Buďme ještě chvíli...