mišMAŠ

zrozen pouze jako úskalí

položen složen rozmačkán

čekám tu na tu výzvu sám

plotem obehnán skáču předstírám

vyztužená věta slova za kačku

prý že nemůže za kost bez kůže

co když vybuchne granát ucukne

propukne v pláč na stěně kaz v ústech mráz

nezná tu svoji cestu snáz v gesci nemohoucnosti

nebo v dešti z mraku uprchlém do tváře opuchlé

výlet poslední takový zmáčený pokus podnikne

no jako obvykle smích do tváře plných smrtonosných pih

tak co už je konec nezazvoní zvonec

vše je na dvě věci ze zkumavky uniklé

slova uvízlá v hrdle nebo náhle znenadání spolknuté

řeč drhne někdo ji na jazyk šlape no jako obvykle

setrvačnost čehokoliv jednou rázem ukončí svou pouť

ruce vyvrhnuté z pout osudu dále dá se za studena kout

zrada čekala a je prý také velmi sladká 

támhle někdo stojí vidíš ho ten v ocelové zbroji

podoben je stroji který mozek nemá rád

něco tu hledá jeho barva je taková už rozteklá

pohnul se z místa zboří dům odešle na letecký den

zoufalá propast nikdo do ni nepadá to ji zrovna v tuto chvíli napadá

je to záhada stydím se hlouběji se propadám a taky zběsile nadávám

na realitu nevlídnou opevněnou mocichtivě a velmi žádostivě sluncem zalitou

ve mně  je tma kochám se výhledem 

v očích se dvěma kamerami bez paměťové karty

zvu vás na mou párty ne že někdo přijde zabiju tě hned 

možná to vyjde a někdy se v tom pekle sejdem nu jako obvykle

posedíme ve vřícím kotli vezmu mobil udělám fotky hodím na FB

jako drobky padá ze stolu něco co chce býti jen neustálé gesto

a to i přesto že je tu tak těsno a mně je neprůhledně teskno