Ženy růží trn

Není kam spěchat
stále mi ji připomínáš
tu sbírku básní chovanou
pod pokrývkou mezi nás
a věřím ti
když se dívám z ulice
do jakýchsi vočí
snědých karamelově
stýská se mě
tak zmatkuji v bludném kruhu
ani nechápu proč
je to spalující
a zpitomělé
vím.

Černá to
co jsi psala kdysi
ten úryvek strachu
zlomeného na padrť
s kytkou v dopise
nerozkvetlé lásky.

Ani ten ptačí zpěv
perspektivy
nezazpívá namodřale
jsem navrácen po částech
a čekám na zastávce
jestli tam nenajdu
tvůj milostný kapesníček
abych ho schoval
do své nemohoucí smrti.


Kdože ví
přeci jenom spí
co je na začátku
myslím milovat
ženy růží
trn
a nemalovat si iluze

Já už nepočítám ani s tebou
ani poslední mrak

ptám se
jestli zaklepeš někdy
na pocity mých hloubin

s vážkou výš

než je
pokleknu se zlíbání
a ty mi smíš
snídani v trávě
srdečností rozechvět
jak bych si přál
Tě mít
a nebýt

na lžíci medu

nebo v příštím životě

líbat poslepu

nepolíbenou víru
a smířit se

nad usouživá tratoliště
kočovných epizod.