Pocestný

Přes moře, pouště,
lesy, houště,
země neslibné
i zaslíbené,
chodí pocestný.

Viděl on už krásy vody,
viděl on i hory,
místo hor on viděl však,
skal ostnaté mory.

Chtělo se mu brečet,
chtělo se mu řvát,
jak ale bez citů,
jak se bez nich rvát.

Ať byl kde byl,
viděl co viděl,
prázdnotě se postavil,
však sám se nenáviděl.

Zkoušel hledat v hlavě chybu,
tam však problém není,
jinde praměnilo vidu,
jeho trápení.

Jedině snad zachránil,
pokaždé slunce západ,
sám sebe si podmanil,
každý jeho nápad.

Jen ve snech v noci,
představujíce se,
na lodi, na moři hlubokém,
cítil on pach ryb a slunce,
při úsměvu širokém.

Slunce jej nijak netěšilo,
paprsky nerozpouštěly, jeho srdce,
nerado ho probudilo,
snům jeho bylo konce.

Těžké bylo probuzení,
konec sladkých pohádek,
čekalo ho utrpení,
ve světě násilí a hádek.

Tak šel dál a dál časem,
i když už mu zdálo se,
že konce utrpení nemá,
pravá záchrana skrývala se,
pod okem Metuzaléma.

A tak chodí možná dodnes,
najde někdy cíl?
Když netuší, že sám je tím,
o co pořád prosil.

Uvězněný v svojí mysli,
ta jest jeho klecí,
tam hledal života smysly,
cestující každou věcí.

Proubouzí se každé ráno,
život je pořád bolestný,
tu bolest on však necítí,
neboť on je pocestný.