PLK II

výkřiky zhnuseného člověka

tichá boelst zmítaná v agonii

sliz polit jím vnímám jen jako hvizd

odvěkou nostalgii krutého člověka

doteky země vyplivne vše ze mně

tebe hned někam do kouta uklidí

vyslídí nekonečné štěstí rozvíří nenávist

jako list padá stále rozfoukaný do lidí

vnímám ten pocit hnusu byť jsem na poklusu

utíkám někam tam kde budu děkan hrůznosti

pud lidský je tak nízký do tváře ti plive hnus plitký

krajina rozbředlá vznosná nad sebou se povznesla

druh živočišný zajat do kruhu podle svého úboru

zorné pole má kamera do světa vnímám kolo osudu 

pobudu tu proběhnutá fáze nesnáze do země ledabyle slídí

promitáno na plátno něco přijím odnímám beze skutků

ti co jsou ve všednosti zatvrzale lapeni

útok do tvé tváře různé odejmuté kacířské fáze

tiše sedím hledím do nicoty vidím sebe vedle tebe

toliko zde liknavě převážně hrůzné sny realita všední

únos se stal prve řval po sté jen schoval své ruce do tváře své

je to tak prosté jak jsis ustlal tak noci bezesné nepotěší

svůj zoufalý neživot je my ho líto v ruce má síto 

samý kal ve vodě ukrutný žal v duši se tam někdo převelíce nudí

je smutný zní nevesele nevlídně tak co žiješ ještě jež jsi spadlý z deště

z oblak trůní pak padá z té hlubiny no tak co už to zhas nemáš zač