HVOZD

je pět hodin a já nejsem mrtvý

jsem živý ale zcela vyprázdněný

do nitra sopky civím něž se odplížím

do temné komory své duše rozdrcené

promočené potem odpískáné zoufalstvím

nic necítím nebo vlastně nevím co a jak

na pokraji šílenství lze se ode dna odeslat

ještě hlouběji lze to je jen taková řečnická otázka

procházka po nostalgii dne zaníceně nepovinné

možná tu budu a tohle břímě vynesu na světlo

do tmy znechucené

mnou mou tezí skrze to vše vězí jen v otázkách

jež jsou březí

slova psaná už jsou utahaná chtějí spát a ne se zde 

potloukat blbce poslouchat

cítím smrad takový ten nepříjemný prstoklad

zažehnul jsem tmu a sním couvám nenacházím žádnou frází slov

jsem sova denní s velkýma očima s nima se dívám neodkladně

do nikam 

je to jen otázka chtění zuby cením jsou trpělivě hnusné

naděleny mi už tak byli odsouzeny 

chtělo by to jiný kostým jiné tělo a i tu hlavu bych

vymenil hlavně co v ní není někdo tu plení

vrůstám do země jsem jejím neoddělitělným 

nepřítelem

jsem tu vřele přepadnut odejmut krutě rozebírán

nové věcí pohřbívám staré vyjímám utíkám zakopávám

o jasné ne jako velmi negativní negování

co mi zbývá já jsem ta chyba v tom obrovském prostoru zívá

uprostřed svého nitra

vynikám v tom se roztříštít se na malé izolované kousíčky

nedotýkati se prosím vše je velmi smrtelně notoricky toxické

je to logické poetické vzdáleně úsměvné až na tu nejasnou

pravdu 

kterou se ale nedozvíš nikomu ji nepovím zhroutím se do kabátu

snů

odvětím rozdrtím vše svým odhodláním ničit to své tělo skrze něho

i to své nepatřičné tělo

v krajině zlověstnosti tam jsou ukryté ty mé pravé kosti jsou zcela obvyklé

natřené zlatou barvou 

hraji si tu na schovávanou až tak že jsem se sám sobě ztratil a najít se nemohu

prosím kdo mě najde ať mě taky předá nikomu