LOV

strohý námět zní tak slzavě

unikám uličkami zněle po špičkách

nevidím nic jen zasunuté mýty okoralé

oko znalé vidí skutky nekalé ve skulinách

kde jsi se tu tak podivně zarputile vzal

proč pospícháš na ten svět zuhelnatěle

jak se ti líbí v tomhle těle ptám se zběhle

nosím v sobě znak předsudečného vnímání

jedno zklamání jdoucí po sobě k mému srdci

zvednu prsty ukážu ti co si o sobě vlastně myslím

ve své mysli schované jsouc různé rysy ryzí

byli tam kdysi nebo to bylo včera slyš takhle zněla

slyšíš ten zvuk jak se dere na povrch chce prý znít

možná i snít sny méně nicméně i tak nemotorně okázale

zasunu nit zašiji díry po kulkách skrytých hloupě po lukách

plazím se po obloze jako odepsaný mrak vrak tebe unyle vysíc

nedosáhnu tam uvězním se sám jen mi dej ten klíč

já si vezmu rýč a začnu kopat chci se do té země vloupat

tak tu uveden dovtípím se a začnu doufat zoufale pak couvat

loupat své já jako cibuli po slupkách začínám plakat divoce

rozjařeně poťouchle zabřednu ve smůle až po okraj vůle

v té stoce najímano jest co by prý život měl by být

opravdu takhle zní je to předzvěst toho opravdého 

vznešeného takřka nadlidského ubohého zajíkání se

neřvi jen tiše křič do jejich uší vnímáš jak se dusí 

jsou tu jen nějaké kusy něčeho co něco kdysi bývalo

a teď to oněmnělo samo vystavěno podle čeho ptám se

dnes a zase zítra i každičký den co tu jsem ne není to sen

je to krutá realita takhle vytrvale ustavičně rafinovaně skryta

co tvé tělo co by dnes chtělo třeba celičký svět ve svých rukou mýt

kladivo vzít a možná ho rozbít na tak malé nepatrné zbytné kousíčky

rozervi to co se zdá tak pevné ať to třeba pomaloučku beze zvuku zhebne

vítr se pak zvedne a ten zbytek prostoru odejme vzedmutý chtíč vezme klíč

zahrabe do směsi nečekaně prohnaně na hraně všech světů co jich není zde tu