MOLO

stín ostentativně vyhýbá se mému tělu

chtělo by to změnu slunce svítí nudně prudce

je slabé mé tělo ponuré a zapšklé všemu navzdory

stále o kousek vysvobození ze spáru slunce zápolí

ožehavé soukolí v běhu za světem bez koulí

něco tu smrdí je to ta lidská povrchnost bytí 

zde v tomto prostoru pokrytectví má zde čestné místo

je to tak říká to i pták jes to jisto ty extrémní pesimisto

zakleknul vstal a pak se lekl jako ryba najednou lekl

zrovna si umřel pozřel nestoudnou nechuť k životu

přelezl na tu druhou stranu prohrál soutěž o potravu

dostal prý otravu přejedl se života to je ta celá nahota

nový den se stal od toho starého se kajícně distancoval

kde se tu vzal nu prý se tu jen tak prapodivně zatoulal

vzal si mne jako nějaké dobrovolné rukojmí kterí nic nepoví

tak tu dlím ve stínu panství jež nikterak ani za mák nevlastním

potkal jsem zlovolnost jak se vlastně chová ví do jakých lidí se má schovat

je to parazyt sám o sobě xistovat nemůže a tak vstoupí nenuceně do lidí

ti ho nevidí ale co skoro ho pocítí ta emoce tě pohltí a dobrovolně nepustí

dost už toho zlo se tu veřejně prochází a nikterak ani pranic mu tu neschází

jo je zde jako nejnižší pud se ti představí není rád sám dav je jeho vysněný krám