MORHO

blízko svému skonu

ruce celé z unuděného kovu

sbírám slova nejsou nová

zapadlá moudrostí jednoho vola 

svět se speltl když mne pletl

neměl radši zrodit teplý svetr

na mne klekl prý se podvakráte spletl

lesk jitřní záře miří v melancholické páře

unikám do zátiší v noci zanikám

nesním jen bdím do nehnutelnosti pronikám

naříkám slova nemilosrdně hutně pěju 

usvědčí mě hloubavé stopy v triskním sněhu

prý nejsem skoro vůbec nic

tak buď ten kdo mi dá od toho všeho klíč

tichá myš našla skrýš mlč a jen se stiš kiš kiš kiš

buď po tichounku říká na sklonku něčeho pak svrašti čelo

co se mělo stát to se tak docela nestalo něco smrdutého tu zůstalo

citíš ten smrad to je tvůj do nebo volající krach

mlč a kuš prostě drž tu hnusnou sprostou hubu

já tu budu otřu si zrak vyletím do nebes 

země se sedmkrát otřese pak jen sebou škubne

nebude to nudné zbude tu jen konec nekonečných začátků

prvopočátků otřepaných vyústění v zemi kde už nikdo není

svraštím své mnohovrstnaté čelo

svíjím se v mukách hrozně nepohodlných

ztiš svůj přenos dat zátaras duší jenž to tuší

zatím mlčí v toulci šíp tak kdo to zkusí

jen přímo do srdce tak prudce a nevkusně