K odpuštění

Vymalovávám se z nešťastné lásky
uprostřed ničeho
jen tak štětcem dotýkám
toho co nevidím
všechno je zmizelá pustina
opařena mým nevědomím
plavu v té filosofii o vzpomínkách
o tom jak to mohlo žít
a naplnit polopráznou duši

nyní jsem jako mnich
malující zaryté chudobenství

smířen v samotě

proč ty barvy mně tak vtahují
do sebe
rvu si stíny a mizím

budiž světloplachá

za lampióny už se neztratím
ani po vícekrát zhasnutí
ne konce pochopení

beru si tvou Zem zapomnění

svítám včas

kájím se
nebo že
do shůry potemnělé
vletím k odpuštění

Já dítě asi vím.