Z MOCI

teď už to dává smysl nekalý

do sebe to zapadá

láhev krve už nezní toliko trhle

padá na zem křičí ztuhle

jen stačila úsměv uzmout

vzala si ho na svůj debut

pobyt v této realitě chystá si jen velmi skrytě

šlépěje takové no zcela rudou poznačené

černé mraky zakrývají znaky co něco znamenají

nad tou mojí krajinou táhnou 

nevlídně se tváří v září temnoty

jsi to ty jenž si chyběl trapně si tu jen civěl

nač a proč myšlenky podlité anemicky

byl jsi vždy pouze ten co tu zní jen étericky

chemie do tvých žil proudí tvé tělo soudí

ničí bourá náhlá vzpoura toho těla taks to chtěla

nechce nemůže musí smrt si kosu brouskem brousí

na chviličku souzen jsem za nežití pouze z nouze

nebo proč se nachází má noc v mé krajině prvobytné

šlape tu na vše botou od bláta oněmnělou cestou destrukce

a stále na neviditelné tváři potutelný křivý úsměv který naději zháší