BUBÍNEK

bez hlesu neceknu nic neřeknu

tak si tu tak potemněle mlčím

skučím hlučím bez notifikací mručím

čumím na tu krásu lidského vzkazu

potemnělý svět rozsvítím ho hleď

tak jsem si sedl vedl průzkům omámení

vstanu hlava se mi točí poníženě mlčí

nemá nohy nevadí zbytečnosti šarmem zahladím

ztrácím víru v břiše kýlu strhnut náhle k zemi 

v noci bdělý přes den sluncem trapně umlčený

mlčím bezohledně bručím tohle tělo tak zarytě mučím

genocida duše v přímém přenosu a to každičký den

vystavěný sen náhle padá shůry na tabuli světa mrzká sketa

odpovědi mi zní v uších něco tuší mají uši utkané ze vzdoru

v záplavě svých stínu strhávám svůj další licoměrný obličej

zde v těchto končinách vyrobený na koleně toporně zaváděný obyčej

slyším trávu růst v žaludku zas poslouchám ten svůj dokonavý půst

tak už spusť řekni něco vezmi třeba veslo a zalov pár studených slov máš

toho bohdá nebude abych se tady divně kroutil s osudem mě daným

neprovdaný svobodný ztišený polomáčený v temnotách lidské duše 

řekl to suše tak jak to zní rozebíhám se a narážím hlavou do nastavených zdí

mozek jsem tu vyklopil možná abych pochopil tu neusmířenou trvanlivost nicoty

                                            a co na to ty