SOUDEK

je mi zle ztrácím se v bludišti nekonečnosti dnů

rozlišuji uvadám jako kytka korpolutně vyvrácená

všude jen samá stěna z bludů notně mohutných

dívám se skrze ni pošetile nic nevidím jen samé lži

vyvrácený strom z obludy obloha nejasně jasná zpráva

o tom všem lemovaný přístav loděmi potápí se neochotně nejistě

polkl jsem naprázdno v tom těle je mi evidentně hořkosladká zima

cosi se skrývá před kontrolami mnohovrstevnatými povídal mýval

rána ušitá vždy ze stejného neprůsvitného tmavého plédu

jak si vedu neužívám jen vnímám odrúdu doteků palčivých

vysazen na ostrově v tajuplném ukrytém oceánu nočních můr

létá jich tu tisíce a to bezpřestání jako pštros hlavu strkám do písku

mám hlad stižen žízní rety rozpraskané tou touhou vypít moře 

ptám se cože lože z písku mám usínám jen na chvíle neskutečné

hledám nohy pletou asi svetr ztrácím vědomý pak ho zase nacházím

procházím se utíkám jen ve své mysli zadýchán usedám plačtivě 

udiven stržen emocí v dáli vidím loď křičím mávám pak zarytě padám