Ztišená vílení

Fotím očima barevný svět
jež se zatřpyťuje varhánky červánků
v ústech kapek nadýchaných rozkrajin
s doprovodem melodií stromu
se zakousávám do jablka planého
a zavzpomínám si s duhovými vůněmi sekvencí
o tom
co zaznělo v podlístku
upitě v bolavém svícení.


Když jsem vyplašený a rmoutím se
vlčí mi tu klasy zlaťoucí
které jsou znamením minulých životů
věřím v nich jako studánka
co protéká po věčnostech v kameních
možná tak jsme byli tím
čím je volnoběh osy střetů
předat esenci duše
z dáli v dál
a snímat skrovná smítka
v čase objevných příhod čarokrás
a počmárat dlanisté něhy

květemi z ledů božstev


jenž prosvětlí úly z křídel včelích

a My poctíme potichu
jejich ztišená vílení.