Tlumicí léky
Tlumicí léky
Anotace: Taková hudební báseň o mně.
Tlumicí léky
Žití je nádherné,
jen city prožívám pod tlumícími léky.
Vše silné, úderné
necítím nijak, pokud nejsem bílý vzteky.
Emočně ztupený,
co lidi chtějí, to mě neláká, spíš děsí.
Mé mladé pupeny
spálil mráz anebo je utrhali běsi.
Mé ryzí emoce
jsou jenom vzpomínky, co člověk zapomene.
Nesu však ovoce,
tak jako strom, co nese plody bezsemenné...
Mladí mi utíká,
jak voda nezastaví v dlani mezi prsty.
Čas se mě dotýká,
varuje, že je sprinter, zvlášť na konci cesty...
Vím, přijde brzy čas,
kdy stvořím poslední svou báseň nebo fotku.
Přetrhne se vlas,
co drží nad propastí bez dna moji loutku.
Komentáře (11)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Člověk je ve světě spoutaný, ať už svými vlastními (dědičnými) předpoklady, svými předsudky a předsudky druhých nebo nespravedlivými činy, které jej zasahují zvenčí.
Člověk má však také vůli, která smí probíjet tyto masy překážek, pokud je jí dána síla. A člověk také miluje. Každý člověk chce milovat a být milován. A láska, mimo jiné, dává sílu vůli.
Pomoci může i vědomí toho, že nemůže být noci bez dne, země bez ovzduší, neřestného bez ctnostného, odevzdanosti bez víry. Pochyby víří den co den, ale poté co dovíří, se chaos opět utiší a mysl dojde klidu. Propady střídají vzlety, a tak už to chodí... Snad právě proto je život nakonec docela cenný, tak nestálý, nevypočitatelný, nestejný.
Stále máme čas na to, abychom se stali "jinými", stejně jako čas udělá dříve či později "jiné" nás. Oboje platí a oboje má svou váhu (nezapomeň na to!).
Přeji hodně štěstí *.
03.10.2022 21:40:42 | Rozmarýna