ŠPENÁT

stojím trošku ve svém mozku

trčím tady v nauzee stroze nahý

bez nálady vidím cítím syčet hady

cvičí zde ten svůj znechucený povzdech

slyším sebe létat v oparu mlžného obalu

stojím zde je mi zle nuceně nepokrytě podle

padám na zem jako neumanutý kreativní blázen

hlava točící se v němém kolotoči tak to někdy skončí

nebo začíná někdo něco plnohodnotně předstírá

je ve mne díra už není zacelena pomalu tu umírá

ubíhá křepčí stále v křeči vypolstrovaných nudných řečí

klečím unikám zamykám vzdorovitě plynně zanikám

před osudem utíkám nohy na ramenou mám

rychlost jen předstírám ocitám se zase a stále tam

v tom svém velínu ve vodě uplynulích šedých stínů

vnímám svoji vinu neurčitou tajně krvý rudou podlitou

courou nemytou poslední slova ukovaná z pulzující bolesti