Zítřejšího dne

Zátiší s květinou nenamaluji
moc přesvětlené ránem
radši si dám bílou kávu
a zapřemýšlím duhovými barvami
jaké tam vsadím svým stínem
který mi trhá duši na kusy
a řeholí umírám
všichni odešli do zkameněné průrvy
ani ta obloha rozlehlá nespí
ani ten černý kos
za okny už nezpívá srííí.


Zkusím domalovat boky rámu
a najdu svého Anděla obrazu
s harfou a vlasy zlaté jako slunečnice
abych to přibil na hřebík
a vzpomněl si na růžové období
když jsem tvořil múzy lesa
a ony mi z oka vypadli jako korále
tiché vody tknutí.



Zítřejšího dne si připletu k nim otočníky potoční

a než rozbrečím v slzách potoky

pokřižuji se k svaté Anně
a půjdu v snaze krajinářstvím lyse usínat.