Tůně lkají

Tělo bez duše
je jako srdce prázdných dráh
nevedou nikam
jen brodící marnivostí
tak prahneme si o kapku medové lžíce
více
než chutná tisíc polibků
jež v milovanému je okvět
z dálného poselství popelu.


Nechť o tom napíše epitaf
že nakonec ten konec není
My vzlykáme si v duchu pod drnem
kde necháme steny odeznít
a vytesáme zbožná kamení.


Tůně lkají
jejichž jsme shořelým listím
co vyvěrá nejkrásnější smrt
však žijem zatměním stínoher
to již nepochopené skví z nebes.