Na krev

Ty tváře v dolíčkách piji
pod vděčnými koutky paprsků
co mi všeptají horké to chvíle
do kterých tě spájím
a setírám ti vlahé řasy purpury.


Rozmělním kousky na stotisíckrát
v jakých se my rozžhavíme
po decích neviditelna
ukládáme se do uhlíků mezi hvězd
odtud již už nepohasnem
stali se z nás věčna časových zkratek

líbáme ten kouř nakloněné clony
a tím jsme svázaní být

být tak řetězi sivými
vykovaném od chrabrého Héfaistose

ani pár volů nehne srdcem mosazí

ze srází jinačí
než li osten dá na krev
a vykrvácí z růže osmělé.