Mým Tvým

Vlasatice z hvězd nebes padla,
do komnat svých svůdných třpytů,
a probudila múzy večera,
při svícnu Prométheova plamene,
jež se zjevil světlem platin květoplaších,
té manželské lásky vřelé,
a ta jej přízvukem zvolna požehnala,
po zachvíváním blíže zblízka vonným.




Ó, ta líbajíc zhudebnělost netečná,
zacloní ty zornice v žas bledojasných,
neví se, jak zahýří klín s lýtkem,
nad étery vznesů závratí,
co popřejí krásna nepovadlá,
těm zmlhavělým stínům,
se státi zásnem baletním,
v skrytuskrytém žhářství,

Mým
Tvým.