Destiláty z nervozity

Bude to nadlouho
když ti dám jazyk;
pokus se nemyslet
na to, co zkazit.
Zkazit a nezkazit,
potom se urazit.
Až ti tlakem srdce zmrazí,
zastavte to, lidé drazí.
Už zase se točím v kruhu:
Vidím slzy, píšu duhu
nebo naopak, kdo ví
nesoulad je duhový.
Samota má příchuť cukru,
vůni čaje, barvu okru.
Zeleného nesnází,
snadno tě to rozhází.
Až se neudržíš v celku
zahrajou ti šťastnou znělku.
Nic nového, žádná jiná
otrávená vnitřní vina.
Řekne vše, co říci chtěla —
— z vlastních slov ti roste cela.
Na všechno, co už jsi pravil.
Tak rád by ses toho zbavil.
Chybí tomu ideje,
celkem nic se neděje.
Chceš být jinde,
chceš být v ďasu.
Chtěl bys vidět světa krásu.
Je tam někdo kdo zní
stejně jako já?
Níž nebo výše?
Nahlas a tiše?
Zbytek je výsměch.
Bezhodnotné zrní.
A stejně ráj.
Jsem asi v záporu
a za svou oporu
další zápor beru v mysli
s nadějí že projdu čísly
až na druhou stranu třeba.
Prosím, dej my zítřků chleba.
Nevím, k čemu bude mi —
— bude to ráj na zemi.
Samo mě to vede
k další tváři bledé.
Další strašné výdaje:
něco tady nehraje.
Dej si cukr do čaje.
Ať přežiješ další ráno;
nic nebylo předem dáno.
Pohyb stojí tolik síly,
že už celou krví kvílí.
Ale zůstat trčet v proudu
z tebe jen udělá hroudu.
Nesplněných nadějí
u posměšných peřejí.
Takže plav ať dojdeš kamsi,
ne, nic z toho nedělám si.
Je tu šance že by k ránu
mohl proplouts tuhle bránu,
která těžko k nalezení:
možná je to tím, že není.