Z šera svit

Ticho, jenž zničilo by každého.
Žádná nouze o žáka mladého.
Jen tichá chodba a všechny oči na mne,
Osud si ruce spiklenecky mne.

Co je pár kroků pro jiné,
je pro mě utrpení povinné.
Pouze ticho a čas ve štronzu,
vnímajíc každého mladého Honzu,
však si jen šeptejte a tiše se smějte,
jen nad mojí klecí humor mějte.

Krok co krok se bolest stupňuje,
strachu nade mnou kontrolu zpřístupňuje.
Pomocné ruce jen uhýbají stranou,
zezadu jsou srážený tvrdou ranou.
Když dveře se konečně otevřou,
mé srdce temné síly sevřou.
Pláč mě vezme kolem ramenou,
pokyne slzám mou hlavou mámenou.
Kdy celá ta akce skončí už,
kdy si pro mne přijde Smrti muž?

Čas je jediný přítel v šeru,
když jiným dávám ostatním beru.
Snad je on ta ruka pomocná,
a nikoli jen noha bezmocná.
Bojovat již smysl postrádá,
Osud mě mezi hroby stejně poskládá.
Pojď za mnou do dimenze tmy
snad alespoň zde, můžeme žít jen my.