Ó ta jara

Slepá láska to nebyla
byla tou škádlící
mezi pastvinami vybarvených luk

byla tak
ani nemám slov a sil

umlčel jsem sivé oblohy
bez jediného hvězdopravce
co by tam vplaval oslavně
a vypustil důvěrné obrysy
mořských nanoslzách.



Nyní vnímám vážnou hudbu
a moc toho nenaspím

medituji nad tím kopcem hor ametystu
k výšinám vidím bělostná prázdna
nachových prašivin mlh
jak se pohupují splašeně s hřebeny
a vyzdobují andělské chvalozpěvy

tak mi je bez ní
bez mé přístavní holubice

jdu raději popodál
za svým odlitým kamenem křišťálu
abych zkameněl nadobro tvrdostí
a zakořenil vševelkou oddanost
k paprskům nitra.



Míníš úzká žílo
se pro jednou vynořit za mě
a započnu v příštím životě
cestu rozlehlých vůní

jenž spřeží až na ocel ozvěn krásy

nechť duše tvá

si zpívá jaro vleť

příroda se nazpět rozpíná
ó ta jara bujará

nám starobyle rezonují
lesky vážek
jen si ten den

leť !