K nocím hroznýšů

Kvítí světí po lučinách
a zasnívá své siesty
jenž věčným zrnem ustlává
jinak převoněné vázy krás
té vlastní idyly to navrátí
v zažloutlých těch vpíjení
kde vyhlíží vodotrysk duh
ty uzemněné podkovy koňských kopyt
jež zadupají zpěvně
k slibným jitrům ustájení.


Nadpřirozená příroda zpovzdálí
to je houští a brilianty žul
ze svých objemů vyčtených kolosejí
v tom objímá melodie závětří
ty vtisky polibků vyhladovělé rezonance.



Proč ty lidské propasti
již v nich tak neprozáří gagáty z očí

to k nocím hroznýšů

serafín tichem zasněženě ožívá.