Navěky svlečení

K javoru srdce dlaň vtisknu
a mířím vzhůru k okřídlení
ve světle hojností
ta záře projasní pochyby
o tom jak bylo
a nemělo být
v té koruně uvášnění
jaká unáší nevědomí časových smyček
ze džbánu do prázdnot zpovědních vín.


Je to stále ten půvab
či připomínka v rozcestí scestných let
vyhořelé revoluce
v prachu ztřeštěných deziluzí...


Nevylétnu nikdy bláhověji
ta vlasatá Berenika pro mne slzy rojí
a já ospalý jsem jak kulíšek
v perutí pavučin
kol v ohromné mystérie
zaposlechnu rozbřesk míz neznámých blues
a zpozorní plíživá svůdkyně
její aortu uchopím
ve své skrýši klenotnic

tak obětavě spálení
jsme navěky svlečení

nadouvá se odstín
to ten budoár podvečera

je bezmocně moc krásný.