Nanokrásno

Blikající světélko ohně
a zmagnetizován květnem
rozčarované lásky sem.

Čekám pod Sakurou s vědomím
že si mě najde nepolíbená.

Koho vidím
ale ale
pouhopouhý můj bratříček stínomil
jenž oklamal mé očekávání ze spíže.


Zkusím to později
až zešedivím úplně
a budu moudřejšího večera při pátku.


Ha Ha
to nebudu nikterak
naviděnou příště
nejvěrnější strome tisíce hvězd
mých samot vyzdobených vzpomínek lét.

Utrhnu si zas a zase jízdenku vánku
a ponechám ho harmoniem tam
na jezerním království stánku.



Poodcházím žel dříve
studničky darované
do úbočí hornatých kalichů
oni se mnou upijí kapky doupět poezií
aniž bych byl jejich odhaleným lotosem

jež zítřkem zevnitř načechrá
produševnělé

nanokrásno

tolikrát
tolikrát.


Tichovlídno ztiš
své provinění bezcílné

čímsi to modro
se zmlhovatí rádo

tu oviny už znějí z nebes.