Kdo zná cestu ven?

Kdo zná cestu ven?

Cestu z útrap, co prožívám den co den,

temná monstra, co kolem se plíží,

já jen chci se dostat z těchto mříží.



Přiblíží se ke mně,

a vysmějí se mi jemně,

říkají: "Ha, ha, ho, ho, ty jsi ztracen zřejmě?"

Ano, tak to jest,

dostaňtě mě odsud než nastávím já vám pěst.

Oni stále smějí se a říkají: "Ty jsi ztracen zřejmě?"



Mé nitro puká k hněvu, už síly ztrácím od pohledu,

Oni náhle bodli srdce mé, oni upadli ke zpěvu,

řevu by se dalo říci, jen něhu mohli projevit proradní návštěvníci.



Upadl jsem k poklidu.



Co se stalo? Má je být těď v klidu?

Sedm tváří, sedm slov, co do duše mé zničené monotńně spustili.



Ty jsi ten, kdo má tu sílu,

postavit se nám tu v tomhle stylu,

copak nevíš, kdo my jsme a ty?

Jsme temní chodni, co chtějí pomoct ti,

zlo konal jsi, my to víme,

máš tu možnost, ty to víš ně?

Vyběr správně, zapoj srdce, mysl, mysly ne?



O čem to vy zrádné srdce mluvíte?

Vy se tady mílíte,

co za slova na mě spouštíte?

Snad jenom já se přeslechl,

že já jsem snad něco provedl,

když krajina kolem ztrácí svoji tvář,

a lidé všem nastavují jinou tvář.

Kde je pravde, která i bolest přinášela,

za to víra se alespoň neztrácela.



Teď moje mysl ztrácí klid,

když ztrácí se ten praví lid.

Vzchopte se, notak se proberte,

prosím, jenom nestůjte.



Kdyť to nemá cenu, pojďte si radši pro svoji cenu,

cenu pravdy, vítězství,

ne cenu falše, šílenství.



Monstra hoďte na svou stranu,

a využijte je na svou obranu.

Jejich síla má to moc,

nastal čas vše pře-přemoct.