Thanatos

Světluška ve sklenici
a říkám si
to mé dávné vzpomínky
na ty nezapomenu
a přičichávám k nim bledě na odstřel.


To mi nikdo už neodpoví
že sem tím
za koho mě měli
všchni do jednoho umřeli
v bolestech stesků
a ubíjejících ukrutnic mršin člověčích.


To ta paradontóza lásek
zkroužená nenasytnými pijavicemi
jenž chlemtaly z řitních otvorů splašky zvesela.



Loučím se tímto
a podřezávám si větev
z okna škvír na mě křičí listonoš
abych žíly trpké ušetřil

je pozdě

řítím se na černou zem
a vykrvácím k mdlobám.


Thanatos mi kůži již sám rozkuchá
a zúží pysky k uhlodání svých

ani ta rakev neotvírá sobectví

je přežráno křečí v prachu mém.