Za hradbou našich slov
Tajemná je říše snění
Vzpomínek i zapomnění
Tam naše duše přebývá
Skryta před světlem denním
Za maskou obličeje
Tam kdesi za očima
Druhá tvář ukrývá se
Ať jaká chce, vždy jiná
Ač stejná jako první zdá se
Tajemné je naše bytí
Kým je vlastně naše já
Jaký je náš vnitřní svět
Místo, kde duše přebývá
Čím je vlastně vnější svět
Kam duše chodí na výlet
Svět je možná pouhou hrou
Vnitřního světa kulisou
Na divadle světa
Velké hry se hrají
Diváci jsme i herci
Naše duše zrají
Co znamená ono zralým být
Snad masku svoji odhodit
A svoje pravé já
Nechat promluvit
A v kulisách světa
Jenom svou hru hrát
Když je mi smutno, plakat
A když dobře, tak se smát
S láskou v srdci milovat
Lásku druhým dát
Až bude čas odejít
Osudu se odevzdat
Moc hezký jsi to napsala, masku svoji odhodit, nechat se projevit to by měl udělat každý, aby šla vidět práva tvář i duše.
14.06.2023 17:16:22 | Marťas9
...pěkný, ale dost lehký...;-)jakej seš...to stejně nikdo jinej než ty sám nedokáže znát...ani ocenit.
14.06.2023 16:22:36 | Marten
Ano. To taky úplně stačí :-). Jde mi spíš o to, nebát se být sám sebou, ale v klidu, ne to na někoho vykřičet, co si myslím. Neútočit a nekritizovat, ani se neobhajovat, prostě jen vyjádřit svůj postoj. Odhodit masku přizpůsobení se druhým, jejich očekáváním, a strachu z nepřijetí a směšnosti...
14.06.2023 16:33:39 | kozorožka
...hezký, ale to chceš po lidech moc...;-)jako každej humanista, jsem stejnej...ale nejsou jen ti dobří.
14.06.2023 17:56:32 | Marten