Z horstvech převýšení

Proč nejsi labuť má
to tklivě pobolívá
u červeného nerostu srdečnic
aspoň
že ponecháváš látku podobizny v posteli
a já se na ní bělostně z perel očí nesžívám
to by zasáhlo šípem
mou duši muší.



Prozpěvuji si za to ve sprše
tvým hlasem notně podmanivým
v umlkách jisto obrečen.



Skřet můr vichré noci
mi ukrájí sen
na plátky mečíků

kde roztesknu si
nachovo do duhách
k zahuštěným lijákům černovlásým
abych se jimi obnažil
jako mrak přilbic
z horstvech převýšení

vlastních zapomnění


tu tě tady
věnčívaně proklínám.