Ptal ses mě, jestli jsem zkoušela plakat...

A to, vida ty černé stíny kolem očí,
zloděje tváře...
Dusila jsem tu řeku, seč to šlo
Až úplně bez dechu šla do tváří
a z nich do těch větví, které rostou nad vodou
Seděl tam malý chlapec, tos ale nebyl Ty
Měl ještě otce a kapsy plné svátečního piva
Ani on neplakal a vršil písek hradních věží
Volala jsem na něj: A co matka?
Už nemá mléko a tak chodím k vodě, řekl
A myslíš na něj?
Kdepak, vždyť svíčky pálí stíny
a já bych dýchal ve dne
Věděl jsi -
prostor je zacelený už hodinu po smrti člověka
A čas nepřítomný v tuzexových hodinkách
Slova pozpátku souzená - duší? Snad...
Chtěla jsem ho obejmout
Ale nenašla jsem ruce
A tak se schovával za strom
- byl to vzácný druh přestárlé olše
s ňadry až k zemi
A bylo lednové jitro ještě před povodní -
Po cestě trousil mléčné zuby jako stopy
a o tíži lehčí křičel:
Odpuštění nechodí po lidech, ale po horách
A pak jsem spatřila jeho chodidla
jako by zadřená od pláče...