Zácloní

Zmítám se v tobě
ale tolik otázek pozpátku
že bych řekl
nemá to smysl
a proč taky
vždyť jsme mrtvý
tou láskou zapomnění.


Mohu-li zvážit
tento nelehký fakt
tak chci tomu dát všanc
ikdyž je asi již
to vzdálené světýlko
kdesi utlačované
nepochopením pryč
zvaž i tvé slzy
jak se budou
k mé blízkosti třpytit
pobolívá
to zklamání v hrudi děravém.


Možná zachytíme stébla zlata
z jakých se vyderem ven
a vlídným slovem
ti tiše pošeptám
že to je
pouhopouhý omyl názorů.


Nebraň srdci druhý dech
a já si na něj počíhám
polonahý uvnitř
probuzený tebe
toho rozvětvení rozbřesku
s nimž patříme k sobě
a rezonujem hladinu oranžád
zhuštěné její emoce nejkrás.


Co myslíš
zdivočelá Labutěnko
přeplavem pod zkoseným mostem
ty bariéry kamenité
co brání se přesto přenést ??


Proč by jsme to nedokázali
pojď věrně k mému zastavení
zadrž klín
dlaní očí fialek
a oblož ho roztouženě
v povznesu laskavých náručí
přihazuji i ovinutí hadí mé.


Můžem spát spolu
a vůbec se toho nebát
rozkýváním deky
vnořujem blaho něhyplné
za noci
nocí
vyplašené hvězd
proč jsou snáz
před zrcadlem nás
prostoupených směsí hlasů
vzbouřeně v nedohlédnu nejdál...?


Neví to někdo
My ano
obnovujem minulost
přílivů
zdvojení

po svojích stínech
jež podepřou naděj

ústy rděné
zácloní k ustlání
nesvé prchlivosti.