Suchomilná poupata

Ústa bláhová
vlekle potála
slunce se schovalo
za ty bělavé sešlosti
a my v setmění
sme vševědoucí.


Kdo to ví
snad upřímnost
připnutá srdcem límcu
spící.

Nuže
řítí se
k pomilování ret
padnut tam vejčitě
po tvé lodyze květé
a to se stydím špitnout
ranní rosou přístřeší
a dotknout toho pohodlí
pomezí jahod
keří v něm.


Narážím hladce
na zajetí obrysů
záhlavím křiklavě
ale vydatně v ovití
tou jsi navíjena
z mého tajemství dolin
namodralého vánku
chvojích.

Má
či-li vymodlená
žízeň teprv
z tůní krve
šlehne nedbale v zem
a vysvobodí kořen plodný
na onen patriot
nejláskovější s námi uchazeči
o hnízdo kmínku souznění
a slabik v něm znělém.


Kdoví-li
jestli listnáč neshodí
baňité víčka tesknící
to bychom byli
suchomilná poupata
zapomnění.