Uzly osudu

 

Život mi zamotal spletenec lan,

bolest pak zaznívá z tisíce ran.

Kde sílu vzít na to všechny je rozmotat,

jak mít odvahu si s řešením potykat?

 

Když srdce vymýšlí falešné naděje,

hlava ho poslouchá, nic se však neděje?

Osud mi navalil toliko zkoušek,

proč mi jen nedopřál oddechu doušek!

 

Spirála osudu táhne se roky,

dolů či nahoru, určí mé kroky.

Kroutí se, kroutí mě, podle ní tančím,

radostním,  lítostním, občas i jančím.

 

Někdy však spletenec je příliš složitý,

pověz mi, osude, jak tě mít odžitý?

Řekni mi, jak poznat, čí uzly rozmotat,

všechny či pár z nich, ze záhad se radovat?

 

V romancích hrdinka ztracena je,

princ se pak objeví, srdce jí zahřeje. 

Tohle však není film, sama jsem tady,

princ bývá na draka, chce jen ty vnady. 

 

Jako ta spirála je můj život zkroucený,

doleva, doprava, trochu je ztracený.

Ve víru nových ran jsem zbloudilá loď,

můj drahý anděli, aspoň to lano mi hoď.

 

Chytím ho, chytím se, pouštět se nehodlám,

spletenec života si sama rozmotám.

Rozmotat uzly sic ne vždycky dokážu,

jak zvládám rány, však osudu ukážu.