Žízeň se nedá uhasit

 

 

Mám svoji vlastní galerii

i Louvre by mohl závidět

obrazy dávných utopií

ty sny, jež ve mě dodnes žijí

moci je konečně uvidět.

 

Však sny jsou často divným dítkem,

to nemůžete nevědět,

jsou potměšilým malým skřítkem

jež s ironií, v hlase břitkém

nás za nos vodí, co světem svět.

 

Na jednom místě neposedí

stále se perou o slovo

každý z nich chce být na popředí

na nás však přitom málo hledí.

pošlu je k čertu, hotovo.

 

Tak zase chodím prázdným sálem

dívám se v klidu do ticha

jsem spokojený jenom s málem

i chuďas může býti králem

vylil jsem víno z kalicha.

 

Však něco ve mně stále hlodá

žízeň se nedá uhasit

to prázdné plátno spát mi nedá

vše rozvířené zase sedá

touha je skrytý parazit.

 

A tak si říkám: „proč to žiju?“

snad jenom pro ty obrazy

za pravdu svou se s gustem biju

do bláta nové skici ryju

 

na rukou staré obvazy.