Kritikovi...

Řez vedl sebejistě krutě
Jako by tuší táhl báseň na okraj
Slzu mu stíral blízký přítel
visící za rameny
svěšenými v ladnou pomlku
doznívajícího večera
Světlo ho děsilo
Připomínalo mu mrtvé bílé tělo
ze kterého odlétli ptáci
Rozvětvené peří na oknech
ve tvaru rozbředlé vločky
tísnící odcházející hvězdy
Ona tam ležela
Na délku paže
Jako bys ještě uměl číst
knihu bez obalu...