Nedělejte hluk

v duši mám malou pokladnici

schovávám v ní, co pod čepicí

já nosil jsem,

když jsem byl kluk

 

výkřiky rodičů z ložnice

vedle nich bez šroubu matice

leží a nedělaj hluk

mám tam své pohříchu bolesti

vznikly však víte jak, z neřesti

a legrační strašáky z muk

 

leží tam dlouho však zakrátko

já vyndám na světlo zrcátko

a odjedu  do modrých luk

 

Zrcátko nechal jsme na stolku v ložnici

skrze něj dívám se na Tebe plačící

snažím se odejít, však jsem ti jenom blíž

jak bys to věděla, vzbuzená, při tom sníš

 

dotknem se společně na ploše zrcadla

v prožitcích  citu jsme souměrná vahadla

průniky světů o něčem svědčí

víra ve hmotu je od nás křečí

 

držím tě v náruči celá se chvěješ

přijdu zas, slibuju a ty se směješ

procházím zrcadlem z krajiny v krajinu

v jedné se vždy zrodím,  ve druhé nehynu

 

život je bezbřehý, bezčasý pohyb vpřed

a anděl rohatý, jenž stvořil tento svět

i vesmír věčný, každému před vraty

 

je zrcadlo

 … střed 

…  a TY