TREST

znáš tu otázku

upoutanou na provázku

tahej pomalu je tam

upoutaná a zcela nahá

od zbytku světa zcela odpoutaná

je tak marnivá možná i nicotná

směje se smíchem zapeklitým

tajně krytým slovem neodbytným

někdo tu heroicky ustáleně řve

je to prý nějaká překotná pře

do kapsy si občas sprostě zalže

má i nože v sázce je prý i krev

né hned až po temném začátku

tělo strčím do váčku tam se cítit lze

krev jako sled nekonečných krvinek

zazněl povzdech nemotorně upoutaný

tekutina stoicky neodbytně teče si

potůček ušmudlaných nevědomostí

tak kdy bude konec toho potměšilého toku

už dost spěchám pospěš si prosím trochu

utíká proniká uniká ale tebe se to netýká

scény z filmů dávno rozmělněných v proudu času

zapomněl jsem vše už ani nevím kdo mě štve

jestli tohle čteš asi tmou taky jako já jdeš

bloudíš ve světle nešikovných latentních odlesků

už více neřeknu utnu tu možnou nevítanou lež

věř nebo pochybuj utínám uslintanou polopravdu

něco se dere na povrch v kostech cítím tlustou zradu