Smutek a naděje

Tak moc do duší prokouknout chtěl
na jedno zapomněl,
že pohled to bude zvláštní
mnohdy však vadní.

Tíhnoucí k depresi,
učím se ovládat svou skepsi.

Mířící ke hvězdám,
své lepší já už znám.

Pohledem do tváře té ženy,
zhrozil se mi svět,
proč někdo musí tak trpět?
Opravdu to nejsou geny?

Na pohled silná a milá,
uvnitř však samá a shnilá.

Zvenčí chudá a statečná,
v duši však mrcha zákeřná.

Naštěstí tu jedna je naděje,
že teď nás Venuše zaleje,
pokropí nás silou a láskou
vedoucí nás ke změně.

K vytvoření míru,
kdy se zvířaty sdílíme víru,
učíme se od nich dobých mravu.

V očích pouhý lesk a světlo záře,
ukázkou, že se každý má se blaze.
To je to, co potřebuje celý svět,
na vnitřní krásu pohledět.
Zavřít oči a začít žít,

pro to čím chcem být
a cestou nikoho nezranit!