Ocelí z mečů

Kdo miluje sebe
miluje i druhé
za to že jsou
trojsrdcem věrní
v jeho paži
v jeho dlaní
zavlněných zásnubách
jež rádi vidí půlnoční světla lamp
a milujících filantropů
i navrácených andělských přísah
až k vyvěrající nebeské lásce zářné.


Smrt tak jednou ve zdech pomine
a zbortí ospalá tratoliště
pro jaká nemáme pochopení
ale nemysleme si
všechno je jinak
než se zdá ukotvit
pod bezedným dnem poklopu
čímsi ztrápeným okem kyklopů
z nichž ten pohled vzpřímí žité stromy
aby koruny věnčité střežily
ty naše propojené hvězdy
odkudkoliv
kam se hneme v labutích stop tůní
tam čisto pláč si po tmě popláče
a ochvěje staré kameny němých pousmání
zřící tento nelehký koloběh
jako by to zaznělo
ocelí z mečů krotkých ód dob
od dne zamlčených svatostánků
do knihy biblí průzračné vidiny.