Vzpomínám si

Vzpomínám si
kdy jsme byli spolu naposled
ale nemohu to v sobě rozpomenout
je to dávno s hvězdou zvěstu uchopení pryč
když ten stín zbitý mnou hýbe
odstíněn láskou ruměnce
a do nebesách mědí stoná
tím třesknutým steskem příboje
a já vadnu jako trosečník
a možná ještě něco otcovsky pozvednu
nebo zaměním srdce za rozum brady
a zakopu ho taktně do záhonů růží
a nechám se vytlačit ke solárnímu slunci
to aby mne spálilo v prach
jež z řachu se rozprchnu s údolím říční lokny
a pýchou jasna již nevyplavu
chci-li mít v pstruzích šupin klid
budu muset slavičit božstvům smrti
o dohodu o mír spásné pravdy
beztak jsem bídák malověrný
z těch podzimních oházení suchomilných líp
což mi nepřísluší listím být
a rmoutit se za svítání
promrzlým plákotem
hlohyň šarlatých vězí.