Odcházení kam nemohl čas

Možná, že hoří
A ty snad odcházíš
– neznámo kam
Vítr zpívá
Jako by nikdy nesněžilo
(A třeba opravdu ne)

Taky je možné, že ty rýhy jsou tak staré
Otisky bot téměř zmizely v prachu
A vlastně už nikdy – neexistovaly

Stejně tak nesmí
Být nic základem všeho
Staré jako čas sám (nebo možná ještě starší
Ano, asi to tak bude)
Ale vždyť je to natolik běžné
Pláč (či smích snad?) pod Zdí Nářků
A tou Berlínskou
A siluetou moře, které ohluchlo
Už dávno
Ještě než začal existovat čas

Ještě když bylo možné všechno
Ale teď hoří
A zůstává jen popel
Vlající práskaje ve větru
Že skoro zní jako kroky
(Jež možná nikdy nepřišly
[tou zvláštní cestou pozpátku
Krok před krokem])
Nu, třeba někdy přijdou
– Vždyť já pořád čekám
A možná nikdy nepřestanu
Neboť odcházet... – je až příliš definitivní
Na to, aby to někdy bylo možné
Zůstat mimo prach