Vynášení

Nestojím proti své smrti, neohlížím se - jsem
Tvá složená zbraň. Kdesi v zrcadle maličká
hromádka obrostlých kostí, ani nezaplakala. 
Oblečme si cizí kůži a choďme v průvodu.
Řinčeme slovy, polykejme květy, sotva zbavené
kořenů. Nebudeme se poznávat. Když zahlédneme
prázdnou masku, nabídneme ji, volné místo
k sezení.

Napínáme hřbet, abychom pozdrželi slunce,
stavíme valy, abychom nedohlédli noc. A ona
přitom oblézá naše náruče, a když má dost,
hodíme ji do řeky jako Moranu proměněnou
v slámu a listí. Vynášíme za vrata vlastní
těla a čekáme, kdo nás obydlí.