Hranice?

Pokoušení, když čtvrtíš vesmír
Rozlepené hřbety pouštějí vnitřnosti
Vsakují se do prostoru
Jako tlející vzduch padají na město
Stříbřitý prach, mýtus, posednutí
poslední cyklus
Vzdech opakovaně proráží tichem
betonové stěny bytu
Civění v nepojmenovaná nebesa
a plivnutí na umírající chodníky –
praskají do mrtvých oceánů
otvírajících roztančené rány
směřuje do nich tok krve paměti
křivých postav tahajících minulost
jako ocas
Obzor tak úzký, že hledáš terapeuta
na zatlačení očí
Tepání nepravidelné – už ho nečekají
a dobíjí zkamenělým křikem
esence za esenci!
Vzedmuté plachty
na bedrech pouštního písku
Figurky, označkované chovy
potírané zvuky, skvrny
otevřená jatka cídí do průhlednosti
Jako bys byl tu, nezahuštěně
dítě druhé matky
lezoucí s bratrem z břicha
držíte se za ruku
pískle klovající zuřivě vystlané hnízdo
žilnatou dlaň, která nikam nevede
když z ní saješ mléko
ze spaní klopýtáš
k hranici pádu jako slasti