Výkřik do tmy

Výkřik do tmy
potkan z roury
vylézá temnotou
a hryže zbytek kostí
pro svůj rod rozhořčených nemluvňat
co hladem trpějí se morově
na mrtvé povodně
jak ti bezduší vojíni
šlapají trýzní zákopy
již pláčí už dost
v tratolišti truchlivém
ty zvyklosti chátrají
za vyhloublé jámy bodných sečen
kde ta dívka němá na smrku
visí smyčkou v pozoru
ale kousek z ní žije
dravým lýkožroutem necitelných krovek
a zmařeností
se kát do osvícené luny
dávaje poklid rybníku s povzdechem
si zazpívat nesladce fujarou
a smířit zlomyslné ticho
aby tak chladně nečpělo
tím utišením v příšeří
ze shora ústret tušení.