Zase tančím

Zase tančím v odlesku siluety Tvého těla,
díky vesmírnému slunci a bytí všeho,
co smrsklo se do přítomného bodu Ducha,
tam vyvěrá pramen živoucího Tvého dechu,
má tvář zachytila to veškeré kvantové chvění.

V zrcadle údajné jistoty vědomí a mysli
a otázek kolem Tvého a mého "Já" a toho,
co vlastně smysl má a "co" nebo "kdo" existuje,
nádech, výdech, opona padá,
když na šatech rozkvetla nit do látky.

A pak tiše ponořit se do hlubin sarkofágu věků,
vzít do dlaně motýlí křídla předků
a udělat další krok do rozechvělých zítřků,
zase tančím v siluetě odlesku Tvého těla,
chytám za boky nahý oceán věčnosti
a vím, že uvnitř něj nejsem zcela sám.