Všechno je sen,
všechno je fata morgána,
všechno je cesta
Od prahu ke dveřím,
kolik cest je na světě,
a já jsem zpátky.
Je čas, abych zase odešel...
Města
hoří fialově,
rudě,
západy slunce tančí,
marně doufajíc
v zázrak, je to možné?
Marnost,
život bez konce,
bez začátku.
Nezáleží na tom,
co bylo,
co se stalo.
Nezáleží na tom, co se stane...
Unavený,
dívám se dopředu,
do nikam.
...a myšlenkám na zmar utíkám...
Opatruj se Honzí, PPÚ a objetí letí (*)
24.05.2024 22:45:25 | Emily Říhová
Miluško, dík, ten obrázek byl inspirace k básni ;-)**
24.05.2024 22:47:19 | Tomcat
...jsem ráda že ty pocity patří pouze k obrázku;) pa*
24.05.2024 23:04:20 | Emily Říhová
My musíme žít pro lásku, takže žádný zmar (prostě hledám inspiraci v obrázcích a slovech mimo sebe) pá**
24.05.2024 23:08:28 | Tomcat
Nevím jestli musíme, ale je dobře, že chceme*... lásce zdar!*
24.05.2024 23:13:11 | Emily Říhová
Ten pohled do nikam je vykreslenej opravdu věrně...
23.05.2024 21:12:03 | cappuccinogirl
Moc dík za čtení.;-)**PPÚ
23.05.2024 21:19:08 | Tomcat