Dívka a smrt

Holčička v trávě sedí,

 v klidu na hlouček lidí hledí. 

Hledí jak křičí,

jak hrozné věci syčí.

 

" Proč si mi Smrti život vzala"?

"Proč si mě živého s rodinou nenechala"? 

 

"Vrať mi život můj". 

"Prosím, přece nade mnou se smiluj". 

 

"Byl jsem ještě plný sil".

 "Žít šťastným životem jsem se pokusil". 

 

"Běž pryč, vem si sebou rýč".

 

 

Lidé řvou jeden přes druhého,

 každý zažívá něco jiného. 

Někdo křičí.

Někdo syčí.

 Někdo prosí. 

Někdo svými slzy trávu rosí. 

 

Holčička v tichu dál sedí,

v nepochopení na ně hledí. 

Vždyť je to tu jiná říše,

ať je to k nevíře. 

 

Je to tu všude krásné,

 vše se dostalo do původní fáze. 

Příroda, zvířata, lidé 

mohou pokračovat životy zažité. 

Více se toho naučit,

své hranice překročit. 

 

Holčička hledí dále.

 Jak to, že nikdo nevidí tuhle bránu do říše klidu a pokoje?

 Pláně tvořené z vytesaných osudů do kamenů a zeleně, 

kdy tráva drží mrtvé v objetí země. 

 

Černá postava k ní přijde,

vidí, jak dívka se ze zmatku v myšlenkách bije. 

Smrt tiše k ní usedá,

dívka se neohlédá.

" Koukají na tebe všichni tak, 

jako by jsi byl vrah?". 

 

Smrt nic neříká,

kouká na živého návštěvníka. 

"Že by to někdo konečně pochopil,

že bolest se já působit nesnážím,

že se dopřát klidu a mírů všem snažím"?

Nic říkat nemusí.

Holčička jeho mrtvému poselství rozumí.

 

"Už se těším na objetí tvé".

" Až mě předáš do náruče země". 

"Kde, i když už bude po mně". 

"Vyroste na mě barevných kytiček hodně". 

"Kdy má duše mé mrtvé tělo opustí 

a u mojí rodiny v říši nové kořeny zapustí"

 

A tak dívka na hřbitově dál hledí,

u hrobu její rodiny sedí.

Smutek jí opustil,

a radost jí do života pustil.

S uvědoměním ,že se s rodinou setká

a už to nebude Dívka sirotka.