Smršť či fučení

Sny básníků o prokletém nitru chátrají
jak lístky růží bez slunce
mohlo by se šít tam nahoře
u Boha otce čepec
a pohladit tak jej
vírou vyhořelého srdce
jež nám zraněným duší
ustele v kolébce písní
rozpravujíc piš, co tě tíží a nemine
tím úsvitem zámeckých zahrad
z jakých tvoříme dějiny umění
žel kýčů a iluzorních jitřenek.



Sny básníků nezapomínají vědět
odkud vane smršť či fučení
a jak jej přelstít
a snad i zvítězit nad pohromou
vyschlých studen zemdlených úskalí
kdy bláto výsměchem ironií neproudí.